Rajská hudba z romských vesnic
14. 5. 2012 | Rubriky: Články, Hospodářské noviny
“Když jsem kolegům ukazovala letecké záběry z romské osady Jarovnice, nechtěli mi věřit, že to je na Slovensku. A když jsem vyprávěla o špinavých dětech a udupané hlíně, tipovali Afriku či Indii,” vzpomíná Jana Belišová. Hudbu, kterou vydává na CD, DVD i ve zpěvnících, lze rozdělit do tří chronologických kapitol. Tou první byly Phurikane Gila, tedy syrové intimní písně zpívané v rodinném kruhu. Na tento mizející repertoár, který dnes zná už jen poslední generace pamětníků, loni navázalo album After Phurikane, sofistikované setkání romských hudebníků s pečlivě vybranými hráči vážné hudby, na němž rovněž převládá intimita a komorní zvuk.
Propojování blues s východní hudbou není nějakým sezónním trendem - s modálními tónovými řadami experimentoval jeden z nejlepších bílých bluesových kytaritů, Mike Bloomfield s Butterfied Blues Bandem na vrcholném albu East West, pozdějším příkladem je skladba Kashmir s Led Zeppelin. Kanadský kytarista Edward Powell si hudbu Východu zvolil jako životní cestu a to hned ve dvou profesích, jako hudebník a též jako nástrojář. Jeho konstrukčně unikátní dvoukrké loutny ragmakamtar svým impozantním tvarem navíc připomínají zlatou éru Mahavishnu Orchestra s Johnem McLaughlinem a jeho dvoukrkou kytarou.barnay_.jpg "(c) Barnay")
Vstřebávat hudbu v jejím domovském prostředí je úplně jiný zážitek než konzum filtrovaný přes CD či MP3, kulturní turistika je - alespoň v cizině - trvale stoupajícím trendem. Na jižním okraji Sahary se každoročně v lednu koná Festival In The Desert, připomínající spíše neokázalé kmenové setkání pouštních kočovníků.
Andrew Cronshaw je muž s mnoha želízky v ohni. Čtenáři anglického hudebního měsíčníku fRroots ho znají jako autora zasvěcených recenzí hudby z naopak velmi obskurních míst. Jeho encyklopedické znalosti dokumentuje souhrn celkem 1700 CD a LP recenzí, otištěných v průběhu uplynulých dekád. Cronshaw jej zpřístupnil na svém webu cloudvalley.com, a uvádí krédem, které by čtenáři UNi jistě podepsali: “Napadá mě že ve světě je na CD k mání hodně krásné, originální, zajímavé hudby, která stojí mimo mainstreamovou komerci, a tudíž zůstává nevyslyšena. Lidé jimž by se určitě líbila o ní nemají tušení, pravděpodobně včetně vás.”
Skupin kombinující hudbu Východu i Západu jsou stovky, ale amsterdamská Arifa se od většiny z nich liší, nezůstává totiž u toho, že by jen mechanicky propojila nástroje či formální postupy obou světů. Loni v Kodani se představila mezinárodnímu publiku na veletrhu Womex, její koncert fascinoval muzikantskou svobodou i uměním každého z hráčů spíše poslouchat ostatní nežli prosazovat své ego.
Kousek nad katalánskou metropolí Barcelonou, poblíž slavného kláštera Montserrat leží městečko Manresa, které každoročně ožije na tři dny hudbou. Vše se rázem změní, sjíždějí se sem hudebníci z celého Středozemí. Země na jeho březích jsou už od dob antiky propojené jak mořskými cestami, tak i kuchyní a kulturou.
Když jste se usadil v Berlíně, skládáte také písně v němčině? Jedna moje píseň, Görlitzer Park, je částečně v němčině, tématem je nádraží, které po stržení Berlínské zdi ztratilo svůj význam, a tak na jeho místě vybudovali park, který má ale stále nehostinnou atmosféru jako to dřívější nádraží. V té době jsem měl německou přítelkyni, mluvili jsme spolu podobně jako v té písni napůl anglicky, napůl německy. A v Berlíně jsem si koupil akordeon, je z roku 1939 takže je to vlastně nacistický akordeon, do hudebního obchodu byl prodán s datem 21 dubna 1939, což je přesně jeden den po Hitlerově narozeninách a den před Leninovými .
PetrDoruzka-100_8781_.JPG "Daniel Kahn a Jonathan Walton (c)PetrDoruzka")
Klezmer, ještě před dvaceti lety zapomenutá hudba z východoevropských židovských osad, má překvapivou vitalitu. Kontinuitu židovské kultury v Evropě přeťal holocaust a k její obnově přispěli potomci imigrantů ve Spojených státech. V čele revivalu stojí newyorská skupina Klezmatics, která svá první alba natáčela v Berlíně, městě které bylo kdysi řídícím centrem holocaustu. Z úsilí hrstky izolovaných sběratelů a nadšenců se stal trend, jehož vývoj připomíná sněhovou kouli. Dokumentoval to i loňský ročník festivalu Folkové prázdniny, s nápadnou převahou židovsky orientovaných skupin, která byla dána spíše expanzí žánru samotného nežli plánem pořadatelů.
Od 60. let, kdy se v Rio de Janeiru zrodila bossa nova, je Brazílie pověstná éterickými, ale přitom silně expresivními a výsostně muzikálními ženskými hlasy. K posledním objevům na tomto poli patří 31letá CéU, vlastním jménem Maria do Céu Whitaker Po‡as. Narodila se v Sao Paulu, největším městě Brazílie, a tvrdí, že ji inspiruje především hudba s kořeny v Africe.
Spojení studiové elektroniky s africkými kořeny funguje skvěle, což potvrdily drasticky zkreslená kovová drnkátka likembé skupiny Konono No 1 z Konga na albech série Congotronics. Další příspěvek na toto téma pochází z opačného kraje Afriky, z Nairobi, hlavního města Keni. Vznikl z iniciativy neziskové organizace Art of Protest, zaměřené na kulturní výměny mezi Británií a muzikanty z afrických ghett.
Sahara není jen rozlehlou a neobydlenou pustinou. Obrovitou poušť křižují historické trasy karavan, jimiž po staletí proudili kočovníci se svými stády velbloudů. V posledních dekádách ale Sahara a především její obyvatelé prošli drastickými změnami. Poušť, kdysi volně prostupná, se po vzniku nezávislých afrických států změnila na území rozdělené státními hranicemi. Tuaregové - kteří měli jako vůdci karavan Saharu pod kontrolou - přišli o možnost svobodného pohybu. Mnozí se ozbrojili a povstali proti vládám, které omezily jejich práva, jiní se naopak chopili elektrických kytar. 
Dalším velkým tématem festivalu Sommelo byli Sámové, obyvatelé evropského Severu, známější pod politicky nekorektním označením Laponci. Žijí na severním okraji Norska, Švédska, Finska a Ruska, jejich vokální tradici, zvanou joik, nejvíce zviditelnila norská zpěvačka Mari Boine, která ji rozvinula do vysoce osobní podoby propojené s textovými příběhy i moderními nástroji. Původní joik stojí naopak na čiré abstrakci, hlasové improvizace beze slov jsou ztvárněním přírodních sil, zvířat či konkrétních osob. Zpěvačka Ulla Pirttijärvi je ve Finsku hudební stálicí, a když v 90 letech začínala v dívčím triu Angelin Tytöt, pronikla dokonce do hitparády.
PetrDoruzka_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Součástí festivalu Sommelo, který se konal v červenci ve finské i ruské části Karélie, byly také instrumentální dílny. Zřejmé to bylo hned od uvítacího večera u jezera s vodou, která měla díky téměř 24 hodinám slunce denně takřka subtropickou teplotu. Na jeho břehu vyrostl řetězec finských saun, mezi nimiž byla i tradiční kouřová sauna, která funguje podobně jako udírna. Jedná se o historický relikt z doby, kdy sauny ještě nebyly vybavené komínem. Ve vyhřívací fázi naplní kouř hořícího dřeva celý interiér, těsně před otevřením se sauna vyvětrá, oheň uhasí a horko udržují už jen rozpálené balvany. Tentokrát ale sauna hostila i několik modelů citery kantele
K posledním zřídlům autentické lidové hudby patří romské osady na Slovensku, které jsou už přes dvě dekády stálým cílem bratislavské muzikoložky a sběratelky Jany Belišové. Z materiálu, který tu natočila, vydala už několik sborníků, CD a DVD, dosud soustředěných na archaickou část tradice zvanou “phurikane gila”, tedy intimní písně zpívané často jen v rodinném kruhu. V novém sborníku Neve gila, Nové rómske piesne Belišová ukazuje naopak zcela současnou tvář romské hudby.
Rakouský zpěvák, pianista i kabaretní umělec patřil do stejné žánrové rodiny jako Tom Waits či Randy Newman, s tím rozdílem, že se narodil o čtvrt století dříve. Ve svých šestnácti letech utekl se svými židovskými rodiči před Hitlerem do Spojených států, a právě tam později začal svoji hudební dráhu. V Hollywoodu pracoval s Charlie Chaplinem.
